Rozhovor s Martinem Jorem
S Martinem jsme se sešli v pro něj hektickém období – mezi rozlučkou se svobodou a svatbou, po níž hned plánoval s novomanželkou odjet na svatební cestu na Azory, kterou spojí se závoděním. Probrali jsme vše možné – od jeho běžeckých začátků a motivace, proč běhat, až po současný strukturovaný trénink pod vedením hlavního „Runsporťáka“ Zdendy Hrušky.
Martine, jak dlouho jsi již členem Runsport týmu a jak ses do týmu dostal?
Členem Runsport týmu jsem už hodně dlouho, myslím, že skoro od jeho vzniku, tedy od roku 2016 nebo 2017. Do týmu jsem se dostal, protože mě tehdy trénoval nebo mentoroval Ota Sadílek, což je taťka Jindry, který je spolu s manželkou Lenkou majitelem Runsportu. Samozřejmě tam sehrál svůj roli i Robert Krupička, který to dotáhl hrozně daleko, a byla to tedy super možnost seznámit se i s ním.
Co je pro Tebe v týmu nejdůležitější?
Určitě kamarádství. První soustředění, na které jsem přijel, bylo v okolí Suchého vrchu. A už tehdy jsem viděl, že všichni lidi, kteří jsou v týmu, mají blízko k přírodě a máme společně co sdílet. A další motivací být v týmu pak bylo, když jsme v celé partě Runsportu začali jezdit na závody do zahraničí. A teď jsou pro mě důležitá právě ta soustředění a taky to, že Runsport pořád do jisté míry vnímám jako lanškrounskou značku. Jsem takový lanškrounský patriot - i když jsem původně Liberečák, ale v dětství jsem žil v Lanškrouně a teď jsem se sem s budoucí manželkou vrátil, a chceme tady začít nový život.
Zmiňoval jsi pravidelná soustředění a společné závody. Panuje mezi vámi na závodech spíš soutěživost, nebo vzájemná podpora a sounáležitost k týmu?
Soutěživost vůbec, maximálně si ze sebe děláme srandu a hecujeme se, ale jinak si vzájemně přejeme a fandíme si. Navíc si myslím, že náš tým není až tak o výsledcích a většina členů si běhání užívá spíš pro radost a zážitky. Ale je tam pár lidí, kteří rádi závodí a soustředí se na výkony, ale závodění není úplně duší toho týmu.
Kam patříš Ty?
No, já si to taky rád užívám, ale jsem cílevědomý, snažím se mít v běhání nějakou strukturu a někam se posouvat. Takže se pořád řadím k těm závodníkům, i když pomaličku se to třeba bude přesouvat spíš k té zážitkové a cestovatelské skupině (smích).
V roce 2022 jste se Zdendou Hruškou běželi etapový závod v Pyrenejích. Bylo pro Tebe důležité běžet s někým z týmu, s kým se dobře znáš a s kým si lidsky sedneš, nebo spíš to, abyste na tom byli stejně výkonnostně?
Závod jsem si vyhlídl a chtěl běžet původně já, a tak jsem si také vybíral parťáka. Zdenda mě napadl jako první, protože jsme k sobě měli hodně blízko, trávili jsme spolu hodně času, i jsme spolu trénovali, protože se Zdenda zrovna přestěhoval do Lanškrouna. A cítil jsem, že jsme si sedli hodně lidsky a poznali se i v nějakých kritičtějších situacích. Byla to pro mě velká motivace, protože Zdenda je lepší běžec a vyzrálejší, a já jsem chtěl mít po boku někoho takového.
Taky to dopadlo výborně, suverénně jste vyhráli a vlastně, jak jsem četla, jsi nakonec spíš podržel ty Zdendu, když ho tam postihla nějaká viróza.
Jo, to je pravda. Je to hrozně zajímavé dívat se na ten závod takhle s odstupem... Celkově to byl skvělý zážitek. Ale když se vrátím k průběhu, já měl k závodu možná až přehnaný respekt, šetřil jsem se, dopřával si na občerstvovačkách. A tak v polovině závodu jsme si to museli se Zdendou vyříkat, že teda jako fakt závodíme. A tam se ve mně něco změnilo a ovlivnilo mě to i do budoucna. Ke konci závodu jsem se pak přesvědčil, jaký je Zdenda mezek. V poslední etapě mu nebylo dobře, trpěl, ale stejně to z kopce pral po 3:50 i přes bolest. V cíli to pak byly obrovské emoce...
To věřím, navíc, jak říkáš, Tě to ovlivnilo i dál a dalo nové zkušenosti… Kdy jsi vlastně s běháním začínal a jak ses k němu dostal?
Podobně jako většina běžců jsem začínal jako fotbalista. Ale už v dětství jsem dělal atletiku, právě Ota Sadílek vedl v Lanškrouně oddíl atletiky a vedl nás velmi všestranně – běhali jsme, skákali, dokonce i nějaké úseky jsme běhali. Když mi bylo 22, měl jsem ošklivý úraz při fotbale a 2 roky jsem nedělal vůbec nic. Měl jsem takové období, kdy jsem popíjel, hrál na kytaru,... no, a pak jsem jednou potkal Otu a ten mi řekl, ať se na sebe odívám, jak vypadám, a koukám se sebou něco dělat. Shodou okolností můj zaměstnavatel měl k dispozici startovné na půlmaraton, tak jsem si ho jen tak ze 4týdenní přípravy zaběhl. Tím jsem měl splněno a zase jsem půl roku nic nedělal. To byl tak rok 2014. No a na podzim jsem se rozhodl, že bych mohl začít něco víc dělat, navíc jsem se v té době rozešel s holkou a potřeboval jsem se nějak vyblbnout. Nakonec z toho byla slušná objemová příprava. A pak už to byl celkem dril. Začal jsem běhat Iscarex pohár, to je série závodů v běhu do vrchu v rámci našeho kraje, dál nějaké silniční desítky a půlmaratony. A pak jsem během dalších dvou až tří let začal poznávat kouzlo běhání ve velkých horách a ultra. V roce 2017 jsem poprvé vyrazil do Rumunska na Transylvánskou 100 - běžel jsem tam tehdy 60 km s kamarádem Šílou (Zdeněk Šilar, pozn. red.) a pak jsem tomu úplně propadl. Až do roku 2023, kdy jsem si na Istrii udělal zranění a zhruba půl roku jsem nic moc nedělal. Až teď se zase konečně cítím dobře.
Jak vypadá Tvůj trénink dnes?
Přestěhovali jsme se s budoucí manželkou do Lanškrouna, kde to mám rád a mám blízko do přírody, a trénuji pod Zdendou Hruškou.
Jak vypadá trénink pod Zdendovým vedením?
Zdenda mi píše tréninky a hodně to spolu konzultujeme. Vysvětluje mi, proč je méně někdy víc a proč jindy zase musíš jít běhat, i když nechceš. Potřebuju vědět, proč to dělám - tak to mám u všeho v životě.
Jak vypadá Tvůj běžný tréninkový týden?
To se odvíjí od toho, v jaké fázi přípravy jsme. Trénujeme se podle nějakých principů. Snažíme se od méně specifického tréninku směrem k závodnímu. V začátku přípravy běhám hodně dráhu, roviny, k tomu samozřejmě i nějaké kopce. Postupně přes nějaké delší intervaly v kopcích a ANP se dostáváme do závodního tempa a končím objemovým obdobím v kopcích. Takže vlastně takový maratonský trénink naruby.
Zajímavý přístup, od rovin do kopců...
Když se nad tím zamyslíš, princip je stejný jako u maratonského tréninku. Od méně specifického až ke specifickému, stejně jako v maratonu, kdy postupně trénuješ speciální tempo. Myslím, že těch cest k tréninku je opravdu spousty. Za ty roky jsem si uvědomil, že je důležitá variabilita a to, aby člověk poslouchal své tělo. Zní to jako velké klišé, ale je to tak. Když mám těžký trénink a necítím se dobře, doklušu zpátky, napíšu Zdendovi a jedeme dál.
Kolik toho tak zhruba týdně naběháš?
V průměru tak 90–100 km týdně s tím, že jednou týdně zařazuju ještě nějaký cross training. V zimě hodně jezdím na běžkách, třeba vloni jsem startoval na Vasáku. V létě mám rád silničku, po delším závodě se pak třeba týden rozjíždím na silničce.
Máš v rámci tréninkového týdne den volna?
Ano, vždy. Den volna dodržujeme. Ideálně se ten den jen protáhnout. Myslím, že to je důležité i pro hlavu, aby si odpočinula a aby pak v té objemové části přípravy nepřišel problém s tím, že se ti třeba nebude chtít.
Když jsme u toho tréninku, jak nejradši regeneruješ?
Co se týče regenerace, myslím, že zatím nikdo nevymyslel nic lepšího než spánek. Snažím se dobře spát, dodržovat nějaké zásady, co se týče spánku a výživy, tu konzultuju s dr. Soukupem. Jednou týdně chodíme do sauny a každý den se snažím protáhnout, i když to občas trochu flákám.
Ještě se vrátím k té výživě, máš tedy nějaký speciální jídelníček?
Ne, to ne, to by ze mě byl magor (smích). Vybral jsem si z toho základní principy, které se snažím dodržovat, tedy jíst pravidelně, zařazovat odpolední svačinu - ta je podle mě asi nejdůležitější, aby se člověk večer nepřejídal, nejíst na noc a jíst dostatek bílkovin (1,5 gramu na kilogram hmotnosti). Hodně to probíráme i se Zdendou, protože on se vyzná i ve výživě. A došli jsme společně k tomu, že je důležité dodržovat pár pravidel, ale nelpět na tom, zvlášť, když člověk chce normálně žít a pracuje u toho.
Co plánuješ letos za závody?
Mám to tady vyvěšené na ledničce (úsměv). Příští týden odlétáme s novomanželkou na Azory, kde poběžíme Azory Ultratrail. V červnu skymaraton v Rakousku.V srpnu tam mám naplánovaný Triglav a v září bych se chtěl vrátit na skymarathon Chopok, kde jsme byli s Honzou Dvořáčkem před pár lety a líbilo se mi to. Ještě přemýšlím, jestli si na konci sezony nezaběhnout silniční maraton. Teď jsem běžel v rámci přípravy Kbelskou desítku, asi po pěti letech, a byl jsem překvapený, že to nebyl tak špatný výkon, takže bych si dal pár týdnů maratonské přípravy a zkusil běžet na nějaký slušný čas.
To jsou pěkné cíle….
Letos jsem vyřadil UTMB závody a přemýšlím, že je vyřadím úplně, protože mě ta komerce začíná štvát. Dřív jsem sbíral ty jejich kameny a závody objížděl, a pak, když jsem se o tom při nějakém dlouhém běhu zamyslel, jsem si říkal, že vlastně asi chci ty své peníze dávat jiným lidem a jinam. I když zase tím, že už ty kameny nasbírané mám, tam možná hlavně kvůli té atmosféře vyrazím, všichni říkají, že to je něco nezapomenutelného.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí :-)
